2.Drama

Strong broken...

23. února 2013 v 0:49 | Nici
Moje první jednorázovka. :) Děj je dost dramatický, napadlo mě to jen tak, zničehonic. :D Snad se bude líbit. :)

Nešťastně jsem si povzdechla složila ruce do obličeje. Brady ke mě přišel a objal mě kolem pasu. Ucítila jsem jak ve mě mravenčí, ale zároveň jsem věděla, že tohle nesmím. "Pusť!" Křikla jsem, ale Brady mě neuposlechl. Vykroutila jsem se mu tedy z jeho sevření a zadívala se na něj. Oči plné smutku, kterým jsem nechtěla ublížit se na mě dívaly, a mě pomalu začalo docházet, že to nebude jen tak. Sklonila jsem hlavu a zašeptala: "Brady, já...já prostě nemůžu...chápeš, nemůžu." Se srdcem který bilo jako o závod, jsem se na Bradyho znovu podívala. Zíral na mě s očima plnýma slz a rozhořčení. Potom sebou cukl a řekl: "'Ale Ann, já to bez tebe nedokážu!! Co mám dělat. Nedokážu si představit..." Nedořekl slovo, protože ke mě popošel. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Znovu popošel. Tázavě jsem se na něj koukla a on znovu popošel až byl u mě docela blízko.
"Co to děláš?" Zeptala jsem se ho, ale on neřekl nic, jen udělal další krok. Podíval se na mě a naše oči se střetly. Najednou mě chytl za bradu a rychlým pohybem hlavy se přiblížil k mým rtům. Věděla jsem, co se chystá udělat, tak jsem se tomu snažila bránit, ale už bylo pozdě. Políbil mě a ještě chvíli držel. Odtáhla jsem se od něj. Brady se na mě podíval a řekl: "Miluji tě..."
Polkla jsem. Znělo to tak upřímně, toužebně a zoufale. Přála jsem si, abych tohle nemusela udělat, protože jsem nechtěla. Ale nic jiného mi nezbývalo. Zaťala jsem zuby.
"Je mi to moc líto, ale musím ukončit naši komunikaci. Promiň, ale nemůžu s tebou být, když ty nedokážeš být se mnou tak abys mě nepokoušel." Brady zakroutil hlavou.
"Ne!" Křikl. Otočila jsem na patě a spěchala ke svému autu. Brady za mnou vyběhl, chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě.
"Nedovolím ti odejít!" Pak se ke mně natáhl a začal mě divoce líbat. Trhala jsem sebou a snažila se vyprostit. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, a tak jsem mu dala pořádnou facku. Vystřelila jsem tempem do auta, nastartovala a jela pryč. Ještě jsem uslyšela jak za mnou Brady volá. Snažila jsem se to nevnímat, ale ten smutek z jeho hlas nešel přeslechnout. Oči se mi zalily slzami. Měla jsem vůči němu soucit, ale nemohla jsem jinak. Snažila jsem se, abych se nerozplakala a zadržovala proud slz jak jen to šlo. Když jsem dorazila domů, s těžce nesoucím se srdcem, jsem vystoupila z auta a když jsem zabouchla dvířka, opřela jsem se o sklo auta, položila hlavu a rozplakala se. Proudy slz, které se mi hrnuly do očí už nešly zastavit. Soucit, který jsem vůči Bradymu cítila byl daleko silnější. Brečela jsem a brečela, až ze zápraží vyběhla mamka, která slyšela můj vzlykot. Pomalu mě doprovodila domů, kde jsem jí pak po-té co jsem se uklidnila všechno řekla. Nevím jak to bude teď s Bradym, možná že spáchá sebevraždu a už ho nikdy neuvidím. Což jsem brala na 99%, že udělá. Chudák. Bolí mě to, co jsem udělala, BOLÍ.

Vím, že to není dokonalé, a proto jakékoli připomínky, klady i zápory mi příjdou vhod, pokud-li se vám v textu něco nezdá, co bych měla příště zlepšit atd. :)
Ale hlavní co chci slyšet je názor na povídku...:D :)
 
 

Reklama